Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako ta pověstná arabská plachetnice dokážou američtí *SHELS proplouvat mezi různými žánry, aniž by jejich hudební bárka vykazovala známky nečekaného a nepříjemného vychýlení. Až z těch všech vlivů a míchanic jde někdy hlava kolem, ale světe div se, jejich nadmíru pestrá zvuková malba drží krásně pohromadě a dokáže si hlasitě říct i o zapojení posluchačovy obrazotvornosti. Téměř hodinu trvající nahrávka „Sea Of The Dying Dhow“ plná různých nálad a emocí je velmi příjemným překvapením minulého roku a přináší navíc další oživení do ještě stále se rozvíjejícího post-rockového žánru.
I když bych v tomto případě škatulkoval jen velice nerad, neboť zařazení tohoto propletence všemožných žánrů je velice těžké. Stačí se zaposlouchat hned do úvodní „The Conference Of The Birds“, jejíž transformace z příjemného cajdáčku v monstrózní finále, podpořené trumpetovým sólem, patří zároveň i k nejsilnějším momentům celé sbírky. Práce s protikladnými náladami připomene především starší ISIS, ale na těch (naštěstí) koncepce „Sea Of The Dying Dhow“ nestojí. *SHELS sice rovněž pracují s motivem střídání „dne a noci“, ale dělají to tak nějak po svém a navíc ne vždy podle vzorce „klidná pasáž – tvrdá pasáž – konec“. Zatímco úvodní skladba končí mohutným uragánem, následující „Indian – Part 1“ je jako ráno po noční mořské bouři. Hladina je klidná, vlny takřka neškodné, slunce jasně svítí, ale nikdo neví, co přijde za pár hodin. Jednoduchý kytarový motiv na sebe postupně nabaluje ostatní hudební nástroje a přichází další, už však ne tolik mohutná vlna. „The White Umbrella“ začíná hutným riffem, ale během pár okamžiků se vše mění a ke slovu se dostává příjemně naivní zvuk piána evokující vzpomínky na dětství strávené na venkově. Zanedlouho jsou tu však opět tvrdé kytary, ale na pozadí stále zní ta kouzelná melodie jako symbol něčeho, co si každý z nás odnáší z dětství do dospělosti. Polovinu desky pak protíná jedna z mála písničkových skladeb „Water – Part 1“, aby posloužila jako příjemný předěl před dalším emocionálním nášupem v podobě titulní „Sea Of The Dying Dhow“, která se zhruba od své poloviny promění v doslova na krev zahranou riffovou smršť. Závěr pak patří nádherným a klidnějším písním jako „Return To Gulu“ a především „In Dead Palm Fields“ s opojně podmanivou ústřední melodií.
*SHELS, v jejichž řadách jsou členové hardcoreových MAHUMODO a metalcoreistů EDEN MAINE, nemají na svědomí úplně dokonalé album. Leccos by se mu dalo vytknout. Počínaje někdy přílišným patosem v emotivnějších momentech a lehkou přearanžovaností a sázkou na efekt konče. Složitá stavebnice se jim však pod rukama nesesypala a v krátké několikaměsíční zátěžové zkoušce časem zatím obstává více než dobře. Není to deska na první poslech, ale ani žádné hluboké umění, jehož vstřebání je potřeba věnovat pečlivou pozornost. Určitou pozornost byste jí však věnovat měli, protože má dost potenciálu na to vás za vaši přízeň štědře odměnit.
1. The Conference Of The Birds
2. Indian - Part 1
3. The White Umbrella - Part 1
4. The White Umbrella - Part 2
5. Water - Part 1
6. Sea of the Dying Dhow
7. Atoll
8. The Killing Tent
9. Indian - Part 2
10. Return to Gulu
11. In Dead Palm Fields
*SHELS jsou daším stvrzením toho, že v dnes již poněkud přesycených hudebních postupech kombinujících prvky hardcore, post-rocku apod. stále existuje prostor pro zajímavý tvůrčí přístup. Ten v tomto případě spočívá zejména v osobitých hudebních náladách a atmosféře tématicky i zvukově evokujících atmosféru orientu a současně ve schopnosti vytvořit skutečně silné skladby, cehož jsou např. důkazem úvodní "The Conference Of The Birds" či "Return to Gulu". *SHELS mají jak po hudební tak i tematické stránce nakročeno skutečně zajímavým směrem a i přes určitou nevyváženost nelze než "Sea Of The Dying Dhow" vřele doporučit.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.